Dnes naposled. I tak by se dala charakterizovat akce, která proběhla v dopoledních hodinách v režii maturantů. Poslední rozloučení proběhlo na hřišti pod Svatou Horou a bylo rozděleno na dvě části: společné rozloučení jak s maturanty, tak se školou, aktivity pro studenty předmaturitního ročníku. Děkujeme maturantům, kteří pro nás program připravili.

Smuteční řeč (autor Jakub Tesárek, 6. A)

Dámy a pánové, vážení pozůstalí, milí kamarádi a známí. Na začátek mi, prosím, dovolte pár veršů:

Chci jednou zemřít, kdo ne?

Však okusit chci předtím plody malé,

plody krásné tohoto stromu, stromu života,

co roste kolem nás, obrůstá a vrůstá v nás,

do mozků nám leze, vytlačuje oči, zatlačuje ňadra,

vysává žíly, týrá nás, chce zabít nás!

 

To je cíl života, zabít nás! Náš cíl zas?

Být spokojen s tím, že uspěje.

Naše pouť, naše výprava nás dovedla až sem, a to jak ta výprava dnešní, tak ta za posledních 6 let, či ta za nedožitých 30.

Všichni dobře víme, že je třeba si cenit každičkého roku, každého měsíce, dne, hodiny, minuty i vteřiny, proto nesmutněme, jelikož, i když těch roků mohlo a mělo býti mnohem více, ty, které vskutku byly, Byly s velkým „B”.

Byly geniální, byly krásné, byly nezapomenutelné, již navždy budou nedílnou součástí nás všech. Nelitujme jich a nelitujme ani našeho milého Gymnázia, naopak oslavujme ho, vyzdvihujme ho, milujme ho.

Komu dáme naši lásku si musíme pokaždé velmi dobře rozmyslet, ne vždy to ovšem vyjde, jsem si jist, že to každý z Vás zná, ale jsem si také jist tím, že alespoň jednou v životě jsem já tu chybu neudělal.

Lásku jsem totiž vložil v něco, co mi ji stejným, ne-li ještě větším dílem vrátilo, a jsem na to bezmezně pyšný. Vy všichni buďte také.

Děkuji.