Návštěva z ciziny

Je zřejmé, že když se k někomu podíváme my, přijede se někdo podívat i k nám – oko za oko, jak se říká. A tak se stalo, že k nám ve druhém říjnovém týdnu zavítaly delegace z Itálie, Řecka, Španělska a Finska.

Neděle proběhla v duchu očekávání – to byl totiž ten den, kdy všichni přijeli, a třebaže jsme se se svými hosty zkontaktovali dávno předtím, byli jsme zvědaví, kdo že to k nám vlastně dorazí. Bude fajn? Bude umět anglicky? Budeme si rozumět – ne jen jazykově, ale i jako lidi? To jsou některé z otázek, které se nám studentům honily hlavou (obzvláště těm, kteří u sebe ubytovávali lidi dva, těm skládám ohromnou poklonu).

Neopomeňme ani nervózní rodiče, v jejichž hlavách to vypadalo zhruba takto: Co budu vařit? Bude jim to chutnat? V kolik budou chtít vyzvedávat? Budeme s nimi taky muset mluvit?

Otázky týkající se programu zřejmě vrtaly hlavou učitelům. Bude je to bavit? Budou dávat pozor? Stihneme to všechno včas?

Schválně, zvedněte ruku vy, kteří jste se nakonec obávali poměrně zbytečně!

Jelikož každá výprava dorazila v jiném čase, měli jsme i my různě dlouhou dobu na to, je první večer oťukat či blíže poznat, přesto lze říci, že jsme si všichni se svými svěřenci takříkajíc padli do noty. Proto byly seznamovací hry v pondělí naprosto pohodovou záležitostí, po níž jsme i většinu lidí byli schopni pojmenovat. Někomu to mohlo připadat nezáživné, ale uznejte, že sami od sebe byste si tolik jmen nezapamatovali. A jak se nám pak ta znalost hodila, když jsme se vydali utužovat nově vzniklá přátelství na bowling. Po prvním oficiálním dni jsme šli do postele s tím, že tenhle týden v pohodě zvládneme, a většině z nás to skutečně vydrželo.

V úterý byl v plánu celodenní výlet do Plzně a tehdy nastaly první drobné komplikace – ne všem se totiž chtělo vstávat. Nakonec se nám ale podařilo Příbram opustit relativně včas s tím, že případné spánkové deficity se doženou v autobuse. Na naplánovaný program už jsme tedy byli svěží.

Zahraniční studenty s maturanty zapojenými v projektu čekalo sezení v centru Info Kariéra, kde se nás ujali tři lektoři a pracovali s námi na odhalování našich silných stránek a pozitivních vlastností, které můžeme potenciálně uplatnit v budoucím zaměstnání, což je něco, co se nikomu z nás nevyhne. Myslím, že bylo osvěžující po dni poznávání ostatních poznat trochu i sami sebe a s nově nabytými přáteli to sdílet. Každý z nás odcházel z centra o něco bohatší – a kdo ne, asi dělal něco špatně.

Na odpolední program se připojil i zbytek české bandy a všichni společně jsme vyšli směr Plzeňský Prazdroj, kde pro nás byla připravena exkurze po výrobně i sklepích. Inu, když už to pijeme (samozřejmě jen ti starší osmnácti let), můžeme vědět, jak a z čeho to vzniká, že?

Program to byl vyčerpávající, a to naši milí cizinci ani netušili, co je čeká další den – půldenní výprava po Příbrami. Jak jistě víte, náplní projektu jsou Skills for Future Working Life, takže jsme oslovili pár ochotných lidí po celé Příbrami, konkrétně tedy v kavárně na Svaté Hoře, v nakladatelství příbramského týdeníku Periskop, v hasičárně, na policii a ve veterinární ordinaci Na Zdaboři, a od nich jsme se dozvěděli něco málo o jejich práci a o tom, co je třeba udělat, pokud se chceme touto cestou vydat. Studenti se tedy v akci „Kulový blesk“ přesunovali ze stanoviště na stanoviště, dokud neviděli úplně všechno. O tom, co budou dělat odpoledne, jsme opět rozhodovali my – někteří to nevydrželi a vydali se objevovat krásy Prahy o dva dny dříve, než tvrdil harmonogram, a ti zbylí zase upustili páru v aréně Laser game.

Čtvrtek už naznačoval lehkou pachuť konce. Opět jsme se sešli ve škole, kde jsme zapracovali na svých vyjadřovacích schopnostech při natáčení video-životopisu; poté už jsme mohli odejít s pokynem: „Zabalte si.“ To nikdo neslyšel rád, a ještě hůř se to uvádělo v praxi. Během závěrečné party jsme ale na všechny chmury zapomněli a prostě se bavili, o upomínky se nám zde postarala paní fotografka, která se za celý večer téměř nezastavila. Všichni jsme chtěli vytěžit každou minutu, kdy jsme mohli být spolu, a tak se spousta z nás vrátila domů až po půlnoci.

Jestli pachuť konce byla ve čtvrtek jenom lehká, v pátek už se nedala snést. Trochu nám (nebo alespoň mně) tak pokazila zážitek z krás Prahy, kam jsme naše návštěvníky vzali. Prošli jsme královskou cestu od Prašné brány až po Pražský hrad, u Karlova mostu jsme udělali zastávku na plavbu po Vltavě. Pak už se naše skupina začala pomalu, ale jistě rozpadat, započalo objímání a loučení, ale to nejhorší přišlo na Hradě, kde mé oči nezůstaly suché – ano, opět. Emoce cloumaly snad každým, jelikož takový projekt s sebou přináší nezapomenutelné zážitky a neocenitelné zkušenosti.

Proto apeluji na mladší studenty, chyťte příležitost za pačesy, dokud ji máte! Ať si jednoho dne neříkáte: Sakra, co všechno jsme mohli zažít, kdybychom do toho šli. Stojí to za to.

Ale ať nežvaním jenom já, tady máte vyjádření pár dalších účastníků:

„Co se týče mých hostů, byla jsem docela spokojená – s jednou jsme si nerozuměly, ale nebylo to proto, že by byla špatná dívka, hloupá nebo něco takového, ale neuměla vůbec anglicky, potom je těžké snažit se komunikovat. Ovšem můj druhý host byl naprosto senzační, nepotkala jsem lepšího člověka, opravdu jsme si sedly. Budeme se vídat i nadále, v kontaktu jsme každý den. Díky tomuto projektu jsem si zlepšila angličtinu a našla nové přátele.“ (Terka Tkáčová, 5. A)

„Moje Finka byla skvělá, přizpůsobila se, i když to pro ni znamenalo vstávat před pátou ráno. Byla hrozně milá i na všechny v domě, my jsme se před ní na oplátku snažili mluvit anglicky nebo jsem jí úplně všechno překládala. Neměly jsme problém si rozumět a mě až překvapilo, že jsme si povídaly i na poměrně osobní úrovni. Když jsme se v Praze loučily, bylo mi opravdu hodně smutno a myslím, že jí také. Mám štěstí, že se v únoru opět setkáme. Doufám, že se mi podaří být také tak milým hostem, jako byla Vilma pro mě.“ (Bára Vacková, 4. A)

„Práce a seberozvoj je pro studenty skvělé téma, navíc to bylo pěkně zorganizované, chtělo se něco dělat a udělat to pěkné a pestré, takže i když byl program občas dlouhý, byl super, mělo to hlavu a patu. Co se týče zahraničních studentů, ne všichni byli úplně aktivní a ne všichni chtěli rozvíjet svoji angličtinu, každopádně se snažili a respektovali i naše programy a neměli výhrady. Ne všichni asi chytli dobrého studenta, což se bohužel stává, ale já jsem chytla super holčinu, Finku, která sice byla trochu stydlivější, ale večer se trošku rozjela a doma jsme si povídaly o všem možném klidně dvě hodiny. Uměla krásně anglicky, za což jsem byla moc ráda, protože jsem se i já mohla posunout. Řekla bych, že jsme si docela sedly, i když máme odlišné koníčky.“ (Aneta Kálalová, 6. A)

za český tým Erasmu Barbora Bílá, 6. A