Už je to týden, co jsem se vrátila z pětidenního biologického kurzu na Třeboňsku, který škola organizovala pro náš ročník. Stále jsem však plná dojmů. Inu, právě na těchto pobytech je skvělá příležitost poznat své spolužáky a učitele z jiné perspektivy, než když hrajeme předepsané role ve školních učebnách.

Vybrala jsem za celý kurz jeden moment, který bych vám ráda přiblížila. Vraťme se tedy do úterý 24.5. 2022, kdy jsme po poledni, posilněni řízkem v chlebu jako správní Češi na cestách, dorazili na nádraží v Třeboni.

Konečně jsme tady, proběhlo mi hlavou, když jsem společně se svými spolužáky a pedagogy vstupovala do budovy třeboňské železniční stanice. V danou chvíli pro nás znamenala v mnoha směrech spásu. Pravdou je, že mnozí z nás toužili na chvíli posedět a dát bolavým nohám odpočinku, protože jsme za sebou měli pěkných pár kilometrů. Dále tato krásná historická stavba (ač v očích objektivního pozorovatele stará barabizna, avšak my jsme byli značně omámeni jejími benefity) nabízela přístřešek před větrem a občasným deštěm. A v neposlední řadě se ve stanici samozřejmě nacházely toalety.

Pokud jste někdy cestovali s ženou, je vám jasné, že právě dámské toalety byly místem, kam se ženská část naší skupiny okamžitě vydala. Jenže vzápětí jsme narazily na problém. Zničehonic zahřměl jakýsi hlas: „Děvčata, moment, musíte nejprve zaplatit poplatek 8 Kč!“ Nadskočily jsme a cítily se jako ti největší provinilci v celé Třeboni. Ovšem záhy jsme si uvědomily, že ten hřmotný hlas nepřichází z hůry, ale jeho původce sedí za prodejní přepážkou. A tak nám nezbývalo nic jiného než zaplatit příslušný poplatek oné paní s hlasem jako zvon, a mohly jsme se vyčurat.

„Rychle, rychle, vlak za chvíli jede!“ popoháněla nás paní učitelka. Ovšem spěch byl zbytečný, jak jsme posléze zjistily, protože náš vlak měl zpoždění. Paní učitelka tedy mohla v poklidu koupit jízdenky naší početné skupině a byla onou dámou za přepážkou, která se najednou chovala velmi vlídně (respektive úlisně) ujištěna, že vlak je za deset minut ve stanici.

Já jsem vzala za vděk kovovou židlí, byť byla velmi tvrdá a nepohodlná. Mezi mými spolužáky a učiteli panovala dobrá nálada, protože výlet do Třeboně byl vskutku zajímavým zpestřením týdenního biologického kurzu a vydařil se fantasticky. Drobné zpoždění vlaku nám pochopitelně nemohlo zkazit náladu.

Deset minut uplynulo a vlak nikde. Už nevím, kdo z naší skupiny sebral odvahu k tomu, aby se zeptal naší oblíbené nádražní dámy, kdy vlak přijede. „Zasekl se v Táboře, rychlík tu bude za půl hodiny,“ dostalo se nám odpovědi. A tak jsme čekali a uklidňovali se tím, že když nic jiného, můžeme nabrat síly na další pochod.

Po půl hodině nám to začalo být podezřelé. Všem bylo jasné, že paní za přepážkou je z těch lidí, které si musíte předcházet, byť byste jim nejradši pěkně

od plic řekli, co si o nich myslíte. Čili jsme si opět dovolili uctivě se dotázat, kdy spoj dorazí. „Rychlík tu bude za půl hodiny.“ Do této chvíle jsem se domnívala, že původ tohoto slova vychází z přídavného jména rychlý, ale České dráhy to nejspíš mají jinak.

Čekání bylo tak dlouhé, že někteří museli znovu využít zdejší záchody, samozřejmě po opětovném zaplacení 8 Kč. Zrovna když paní učitelka zaplatila onu sumu (ze které, jak jsem zjistila na lístku, který jsem po zaplacení obdržela, se dokonce počítalo 21 % DPH), vlak přijel do stanice. Nerozumím tomu, proč ona sympatická dáma neupozornila při placení paní učitelku, že vlak přijíždí. Že by České dráhy neměly elektronický systém, který v případě zpoždění aktualizuje časy příjezdů vlaků?

Každopádně paní učitelka a její plný močový měchýř a samozřejmě celá naše skupina nadšeně nastoupila do vlaku, abychom pokračovali v našem výletu.

„Teď už máme veškerou legraci za sebou,“ řekla jsem se smíchem při vzpomínce na zážitky z třeboňské železniční stanice. Ovšem národní dopravce přidal tomuto příběhu ještě takovou třešničku. Když pan průvodčí kontroloval jízdenky, rozesmál se a řekl: „To jsem ještě neviděl.“ Vyděšená paní učitelka se hned ptala, co se stalo, ale ten vousatý tělnatý chlapík, na první pohled veselá kopa, se smál a nebyl schopen odpovědět. Ve vagonu zavládlo ticho a my jsme s hrůzou očekávali, kdy průvodčí popadne dech a řekne nám, co se děje. Hlavou už nám běhaly černé scénáře, jak jsme nuceni vystoupit z vlaku kvůli špatným jízdenkám někde v půlce cesty. „Mladá paní, vy máte lístek pro 4 dospělé a 52 zavazadel!“ vymáčkl se konečně. „Ale… Tak já vám to hned doplatím, omlouvám se,“ reagovala paní učitelka, zjevně vyvedená z míry. „To nechte.“

Náhle napětí ve vagonu opadlo a všichni jsme se s průvodčím zasmáli této neobvyklé situaci. A ještě jsme ušetřili!

Vystoupili jsme ve stanici Suchdol nad Lužnicí a ženy v čele s paní učitelkou, tentokrát již vybavené drobnými, se samozřejmě okamžitě rozběhly hledat záchod. Avšak tato železniční stanice toalety neposkytovala.

Vydali jsme se tedy na cestu krásnou třeboňskou krajinou, během níž jsme měli skutečně skvělé téma k hovoru – České dráhy.

Alžběta Neporová, 2. C