Napočtvrté to vyšlo. Tentokrát to Covid-19 nepřekazil a odjela jsem na týdenní studijní pobyt na Island. Spolu s dalšími svými kolegy využívám grantu fondu Erasmus, který se naší škole podařilo získat, a odjíždím do země ledu a ohně.

Má cesta ovšem není žádná dovolená, má dokonce tři cíle. Poznat vzdělávací systém jiné evropské země, nasbírat materiál pro výuku angličtiny a také navázat kontakt s dalšími evropskými školami pro další projekty. Spousta práce na jeden týden v zemi, kde nikoho neznáte a která je 1400 km daleko.

S proměnlivým a chladným počasím se počítá, ale trochu překvapí, když po 30 kilometrech za letištěm stále nevidíte žádné stromy. Nakonec se objeví a pak i hlavní město Reykjavík. Je to drsná země, ale krásná a soužití jejích obyvatel s přírodními podmínkami je obdivuhodné. Není divu, že láká i tolik Středoevropanů. Žije tu jen 350 tisíc obyvatel, ale i tak má Island nejrychleji rostoucí populaci v Evropě, obzvláště díky přistěhovalcům. Nejvíce jich je z Polska.

Ptám se svých studentů na to, co ví o Islandu. Po počátečních rozpacích, že vlastně asi nic, se dozvídám spoustu zajímavých věcí. Některé nejsou úplně pravda a ty rychle vyvracím. Přidávám pár dalších postřehů, protože neví, že v Reykjavíku mají některé chodníky vytápěné, neví, že policie tam nenosí pistoli, neslyšeli o islandských manuskriptech a taky neví, jak hodně vám nateče do bot, když je v březnu bouřka. A neví spoustu jiných věcí. Jako třeba to, jak to chodí na středních školách.

Trvají sice jen tři roky, ale přizpůsobí se studentům, když se rozhodnou je studovat čtyři nebo pět let. Někdo má nelehké sociální zázemí a někdo se věnuje při studiu sportu. Říkám si, že to dává smysl. Proč si studium nerozložit? Navštěvuji dvě velké střední školy s velmi flexibilním programem (Borgarholtsskóli, Flensborgarskólinn). Studenti si volí své předměty, školu absolvují po splnění kreditů, a ne maturity, škola si tvoří své vlastní osnovy. Nejsou to typická gymnázia, těch je v celé zemi málo – pouze tři. Obě školy působí velmi příjemně, vůbec ne studeně a nabízí všemožná zákoutí k odpočinku, práci na moderních PC nebo lákají k mimoškolním aktivitám. Na chodbách i v knihovně jsou stolky s šachovnicemi. A všude se snaží o maximální inkluzi. Jak to zde na školách dělají, že místní obyvatelstvo mluví celkem plynule anglicky?

Podařilo se mi navštívit jednu lekci angličtiny, ale odcházím se smíšenými pocity. Někteří studenti nepromluvili za celou hodinu ani slovo! Všichni jsou celou hodinu na mobilu nebo notebooku! Dávají vůbec pozor na příběh z poslechu? Na konci hodiny zjišťuji, že už nepracují s tužkou a sešitem, všechny odpovědi na otázky posílají učitelce právě přes mobil nebo přes notebook. Aha, tak to mají prostě jen jinak. Příběh shrnují také písemně. Ve třídě je bílá tabule na fixy. Pro promítání se ze stropu spouští bílé plátno. Nemají interaktivní tabule v každé třídě, jak by si leckdo mohl myslet. Na záchod odcházejí bez ptaní, je to tak nějak přirozené. Celý systém je založený na vzájemné důvěře. Funguje tak, jak celá země.

Kromě návštěv škol mne a mé kolegy (celkem je nás 96 ze 14 zemí) berou na přednášky o kultuře, historii, literatuře a vzdělávacím systému. Pořádající organizace English Matters nás bere i na výlety do terénu, abychom viděli islandský ledovec, vodopády, černé pláže, gejzír a prošli se mezi litosférickými deskami. Celý týden pracuji v mezinárodní skupince spolu s Polskem, Řeckem a Francií na závěrečné prezentaci našeho mini projektu.

Mise je splněna, domů si kromě vzpomínek vezu i kontakty na budoucí partnerské školy a také materiály pro své hodiny angličtiny. A na těch se určitě mluvit bude!

Mgr. Radka Vocílková