V týdnu od 23. května do 27. května se naše třída 3. C společně s paralelní třídou 5. A zúčastnila sportovního kurzu v Hamru poblíž Třeboně.

V pondělí ráno jsme se sešli k odjezdu na parkovišti pod Svatou Horou, kde jsme začali nakládat kola a materiál nezbytně potřebný k našemu fyzickému přežití. Nakládání kol se hrdinně ujali chlapci z 5., zatímco já osobně jsem krátil dlouhou chvíli na parkovišti hraním na akordeon.

Ubytováni jsme byli v penzionu Alešův Dvůr a to ve 3 budovách po několika pokojích.

Hned po příjezdu jsme se rozdělili do dvou cyklistických skupin a vyrazili jsme na vyhlídkovou jízdu nejbližším okolím. Do skupin jsme se mohli volně rozdělit dle toho, jak moc jsme na cyklistiku zvyklí a kolik toho ušlapeme. Skupina č. 1, ve které jsem byl zastoupen i já, se na konci své jízdy zastavila u blízkého rybníka, kde nám byly zapůjčeny kánoe a my jsme si mohli zkusit, někteří z nás zopakovat, jak se kánoe chová a jak správně sjíždět vodu. Za povzbuzování vedoucího skupiny pana učitele Valíčka jsme vždy na střídačku nastoupili do zapůjčených lodí a alespoň jednou jsme se úspěšně, byť nechtěně, otočili v kruhu a hrdinně vrátili zpět ke břehu. Sám pan učitel Valíček nám následně na vodě demonstroval různé techniky a jako odměnu za naši pozornost jsme měli příležitost vidět vyučujícího dělat tzv. „eskymáky“.

Druhá skupina mezitím šťastně dojela do blízké kavárny, kde si odpočinuli. Zapůjčení lodí je čekalo následující den.

Večer jme absolvovali malé školení, jak vyměnit duši. Já osobně jsem si při simulované výměně duše tu svoji novou píchnul.

V podobném duchy probíhaly i další dny. Vždy ráno nám byl představen program a během dne jsme v oněch dvou skupinách opět jezdili po okolí a poznávali tak krásu okolí, ale také i nepříjemně malé rozměry našich sedel.

Odpoledne či na večer vždy následovaly společné sportovní aktivity, jako např. orientační běh nebo závod ve dvojicích, kdy bylo dvojici k dispozici pouze jedno kolo a do cíle se měli oba dostat současně. Veškeré tyto aktivity byly velice zajímavé a často i velmi originální. Na závěr následovalo zpívání na zahradě či u ohně.

Krásnou změnou byl čtvrteční den, kdy jsme již dopoledne vyrazili jako jedna velká skupina do blízkého vodáckého kempu, kde jsme zamkli kola a s sebou si vzali pouze věci na vodu. Následovalo dvacetiminutové čekání na pětiminutovou jízdu vlakem proti proudu řeky Lužnice. Po vystoupení z vlaku jsme dorazili do nedalekého jiného vodáckého kempu, kde už pro nás byly připraveny kánoe a my se vydali na cestu vstříc buď dobrodružství, nebo častému navštěvování dna Lužice. (Tak tomu bylo i v mém případě, kdy se nade mnou a mým spolužákem a lodním kolegou Lukášem Zákouckým slitovala učitelská dvojice pánů Valíčka a Slačíka, při čemž já měl tu čest plavit se jakožto „háček“ s panem učitelem Valíčkem, který mi během naší společné plavby poskytl rychlokurz ovládání kánoe. Během mého školení jsem si v dáli povšiml z vody čouhající větve, na kterou jsem pana učitele několikrát upozornil krátkým přerušením jeho instruktáže slovy „pařez“. Moje snaha však nebyla nic platná, a tak jsme i s panem učitelem Valíčkem opět navštívili dno Lužnice. Po tomto karambolu jsem byl rychle převelen do jiné kánoe, kde jsem již po rychlokurzu vykonával roli zadáka až do samého konce výletu.) Jednou jsme se během cesty zastavili a pak jsme všichni ve zdraví a plni zážitků zakotvili v onom kempu s našimi koly.

Když jsme následně v pátek odjížděli, mnozí z nás byli vyčerpáni a není třeba se jim divit, zato však jsme se vraceli domů plni zážitků a také s mnoha ujetými kilometry v nohách. Na kurzu jsme se naučili vyměnit pneumatiku, ale také jsme se naučili vzájemné solidaritě a vzájemnému respektu k našim spolužákům, kteří nejen že byli na kole našimi spolužáky, ale také parťáky, které nesmíme nechat na holičkách.

Jan Traxler, 3.C