Vánoce a klid – zapomeňte!

Nikdy mi nepřišly Vánoce jako svátky klidu, míru a pohody, ale přesně naopak. Myslím, že spíš do domácností přináší hádky, stres a nešťastné situace. Nevím, jak vám, ale u nás se vždy něco na Vánoce přihodí. S odstupem času se tomu vždy zasmějeme, ovšem v tu chvíli to humorné vůbec není.

Podělím se s vámi o pár našich vánočních vzpomínek. Asi dva roky nazpátek jsme dělali generální zkoušku nového osvětlení stromečku a najednou blik a tma tmoucí nejen u nás, ale v celém domě. Poznamenávám, že bydlíme na sídlišti. Klidná a tichá atmosféra byla okamžitě fuč, lidé vybíhali, protože jíst kapra pouze při svíčkách nebylo ze zdravotního hlediska bezpečné. Spílali elektrárně, než si všimli, že v okolních domech krásně svítí nejen okna, ale i vánoční stromky a blikají různé kýčovité dekorace v oknech a na balkonech. Nezbylo nic jiného, než se přiznat a jít rušit pohodu známého elektrikáře, protože rozvodní skříň plná nějakých spínačů a kabelů je pro nás amatéry španělskou vesnicí.

Až do Nového roku jsme se domem pouze tiše plížili. Byli jsme čerstvým tématem a vždy jsme si vyslechli i nějakou trefnou sousedskou připomínku a především radu.

Další rok jsme neohlídali v zmatku příprav večeři a načapali našeho hafana, když právě dojídal poslední řízek, ochutnal bohužel i bramborový salát. A tak místo štědrovečerní pohádky jsme jeli na veterinární pohotovost, neboť psíkovi se udělalo špatně. Spravily to dvě injekce, po kterých usnul a prospal se až do poledne dalšího dne. Nejen, že my jsme byli vyděšení a se strachem celou noc chodili chlupatce sledovat, ale určitě i zvěrolékař měl ohromnou radost, protože jsme ho vytáhli z rodinné pohodičky při rozbalování dárků pod stromečkem. Teď mě napadá, večeřeli jsme vůbec?

A do třetice všeho dobrého nebo zlého? Letošní Vánoce jsme se rozhodli oslavit v horském prostředí naší chalupy na Šumavě. Představa idylky se zasněženými pláněmi a lesy, třpytivými vločkami za oknem a tradiční oslavou, ze které by měl i mistr Lada radost, vzala rychle za své. Už v podhůří začalo místo sněžení pršet jako z konve a rychle mizely i zbytky sněhu. Místní hajný tedy nezklamal, stromeček jsme měli připravený za dveřmi se vzkazem, že pro nás má i objednaného šupináče z Třeboně. Domluvili jsme se totiž se sestrou, že letos nebudou žádné řízky a filé, ale pořádný jihočeský kapr. Štědrý den začal poklidně, vše bylo pohodové, atmosféra úžasná. Při vánočních melodiích jsme ozdobili vánoční stromeček, nehádali jsme se, sourozenecké pošťuchování se nekonalo, stromek byl zkrášlen, svítily na něm velmi staré hvězdičky po prababičce, které jsem objevil uschované na půdě. Pak jsme se vypravili k hajnému pro kapříka. Byl mi předán v síťovce ještě živý. Už v tu chvíli jsem si pomyslel, že nastala první komplikace. Taťka si ode mě kapra převzal, mamka začala prskat, že vraždit se na Štědrý den v kuchyni nebude, tak se s kaprem a paličkou vydal ven. Na místě, kde v létě grilujeme a opékáme buřtíky, vynesl nad kaprem ortel. Ovšem zabít starého mazaného mrskajícího se obyvatele rybníka se mu nedařilo, vrátil se tedy pro sekáček a nůž. Nikdo z nás raději nesledoval, jak se s úkolem taťka vyrovná, ale zanedlouho nakráčel do kuchyně s naporcovaným kaprem a sháněl se po náplasti na zraněný prst. Misku s úhlednými porcemi kapra položil na kuchyňskou linku a odešel spočinout s táckem cukroví a grogem na gaučík k televizi. Dosud se vše vyvíjelo dobře, už nás nic nemohlo zaskočit. Byli jsme připraveni i na alternativu, že nebude elektřina a jídlo, které by náš hafan mohl ochutnat, bylo v dostatečné výšce. Tu se však ozval hrozný křik maminky, který nevěstil nic dobrého. Když se totiž taťka vracel s naporcovaným kaprem z venku, neslyšně se kolem něj protáhly kočky. Takže maminka po návratu ze sklepa s jablky na štrůdl uviděla jen hodující čičiny na kuchyňské lince a roztahané porce kapra i na zemi. Doprovázené nadávkami neletěly ven jen micinky, ale i zbytky ryby. Narychlo se rozmrazovaly kuřecí řízky, mamka ještě chvíli hartusila a my měli opět večeři bez českého tradičního kapříka.

Jedli jsme později a bylo nám divné, že mamka se potutelně usmívá a je úplně v klidu. Po rozdání dárků, pouštění lodiček se svíčkami a krájení jablíček, jsme jí načapali na zápraží, kde ty nenažrané zlodějky hladila a mazlila se s nimi. Pak nám to došlo! Mamka ryby vlastně nejí a kočky ji zachránily.

Do dalších Vánoc je ještě daleko, ale já se už pomalu začínám na ty svátky stresu, chaosu a katastrof těšit.

Tomáš Vaňata