Já a Štefan

Sedím na trávě uprostřed parku a cítím slabý proud větru na ruce. I když je letní den,slunce je zalezlé za mraky. Vedle mě sedí Štefan, s kterým jsem se seznámila ve školce.Naše přátelství vydrželo až doteď, už jsme na druhém stupni základní školy.
„Co si myslíš o mracích?” ptá se mě.
„Jsou to kousky vaty,“ říkám si, „které plují jako lodě na vodě.”
„A potopí se někdy?” zeptá se mě.
Mlčím, protože nevím, co odpovědět, nejde odpovědět, a tak jenom pozoruji dále oblohu.
+++
Po dvou letech jsem se Štefanem úspěšně dokončila základní školu a oba dva jsme se dostali na Gymnázium Prinna Marka. Společně jsme zvládli tři roky. Zbývají poslední dva týdny a bojím se, že i poslední dny, kdy jsme spolu.
+++
Před poslední řadou lavic je další řada, kde sedím. Píši do sešitu matematiky složitou rovnici. 
„Bývávalo líp,”říkám si a jen s otráveným pohledem se kouknu vedle do Štefanova sešitu. Jako vždy i tentokrát má úlohu vypočítanou jako první.
„Výsledek je 23,781 centimetrů krychlových,” oznámí učiteli, který mu odkývá správnou odpověď. Po skončení matematiky jdeme se Štefanem na lavičku před školou, kde si normálně dáváme oběd. Dneska má toast s mrkví a rajčetem, ale já pizzu. Nabídnu mu jeden kousek a ostatní sním, protože pizzu nedostávám často. Zakousnu se do křupavého těsta s ananasem a pohlédnu na něj.
„Kam pak půjdeš?” zeptám se.
„Jak to myslíš?” pohlédne nevinným pohledem.
„Po střední? To bude konec?”
„Sofie,”osloví mne, „musí se to jednou stát.”
Do salámu mi padají slzy, kterým se neubráním, a i když je teď zkouším skrýt, on si toho všimne a položí svůj oběd. Vstane a sedne si vedle mě. Jeho ruce ucítím na mém těle. Také položím kousek pizzy a obejmu ho tak silně, že i snad u něj vidím slzy. Takhle sedíme dokud nezazvoní na další hodinu. Výklad našich dějin je pro nás oba tou nejhorší hodinou,co se na téhle škole vyučuje. Jelikož nás učitelka rozsadila, pořád na sebe házíme pohled, mrkáme na sebe a nejlepší na tom je, že přesně víme,co ten druhý chce říct.
„Crrrrrr..,” no konečně zvoní a máme víkend.
„Štefane?” zastavím ho na schodech. „Zajdeš v neděli?”
„Bez obav,” kývne na mě a odejde s kamarády. Zůstanu tam bez něj.
+++
Sotva co vejdu do domu, vylezu po schodech do podkroví, kde mám pokoj, hodím tašku na zem a lehnu na postel.
„Nevydržím tak dlouhé čekání,” přemýšlím. Usnu a vzbudím se až ráno přikrytá peřinou.

Z venku na mě doléhají paprsky světla, musím zatáhnout závěsy.
„Už jenom den.”
Vyjdu schody a sednu si k snídani. Všichni okolo si povídají o super prožitém týdnu, ale já myslím jen na to jak být se Štefanem pořád v kontaktu. Sním o něčem nereálném, o něčem, co nemůžu ovlivnit. Štefan se dostane na prestižní univerzitu a já budu tady.
„Nechceš vyškrábat i ten talíř?” zeptá se mě naštvaně máma.
„Promiň,” syknu a uklidím talíř do myčky. Když odcházím, jdu se poohlídnout po zahradě.
Sluneční teplo ohřeje mou pokožku, vůně květin ve mně vzbudí touhu a létající motýli možnost běhat a rozpohybovat své tělo. 
„To nedokážu.”
+++
Sobota běží tak, jak jsem očekávala. Pomalu. Dorazí teta a strýcové. Oni totiž hodně cestují a zabírají celý čas koukáním na fotky a pití jejich čajů z cest.

Radši se uchýlím do bezpečí svého pokoje.
„Neděle! Konečně!” Začínám s oblíkáním a přípravou, pak čekám před dveřmi. Uběhne deset minut, uběhne hodina, dvě, čtyři. Vzdávám se, už nepřijde. S tím nejzklamanějším obličejem, který jsem kdy měla, odcházím do pokoje. 
Čekám před školou, ale nic. Dva dny nebyl ve škole, a tak dneska zajdu za jeho rodiči.
+++
„Dobrý den, tady je Sofie,” řeknu do mikrofonu, chvíli se nic neděje, ale pak se otevřou dveře.
„Sofie,” začne Štefanova máma pomalu, „omlouvám, že jsem ti to nezavolala, ale neměla jsem sílu.”
Ztěžka dýchám. Proč ztěžka dýchám?!?
„V neděli, když šel za tebou, měl autonehodu,” řekne a ukáže, abych si sedla.
„On je...“ Nechci to dokončit.
„Mrtvý?” dokončí za mě. „Ne není, ale pamatuje si jen učivo základní školy a hlavní rodinu. Auto mu poškodilo nervy.”
„Můžu ho vidět?” zeptám se.
„Jasně!” bez rozmyšlení otevře dveře a vede mě k němu.
+++
Takhle to nemůže skončit, to není přeci konec. Brečím do polštáře a nepřestávám. Nevšímám si ani mámy ani táty,kteří tu už několikrát byli. Vím už,co budu dělat dál.
+++
Jediné, co jsem kdy měla, byl a je Štefan. Nikdy mě nenechal v úzkých a já mu teď chtěla pomoct. I když se mnou nechodil do školy, nesnesla jsem pomyšlení, že si už nikdy nevzpomene. Každé odpoledne jsem mu pomáhala.
Ukazovala jsem mu naše staré fotky, popsané notesy, piškvorky. Povídala mu vtipné historky, které jsem si sama pamatovala. Jednu jsem však vynechala.
Štefan si začínal vzpomínat na školu a kamarády, vzpomněl si na mé jméno a dokonce některé vzpomínky už sám vyprávěl. Znovu se přihlásil na střední školu, ale nikdy už to nebylo stejné.
Po čtyřech letech jsem vycházela z vysoké školy a pořád jsem chodila za Štefanem.
+++
Dneska pro něj mám něco originálního. Náš starý piknik v parku. Čekám na něj před střední školou, kam jsem před třemi roky chodila. 
Vidím jeho limetkovou bundu a jdu za ním.
„Jak se máš, Sofie?” zeptá se a daruje mi jablko.
„Dneska to ušlo, ale prostě škola,”řeknu a vedu ho do parku.
„Dneska jsem dostal jedničku z matematiky,” oznámí mi nadšeně.
Když si jenom vzpomenu, jaké měl dobré známky z matiky, dovolím si se usmát.
„Něco mi to připomíná,” zastaví se a prohlíží si okolí parku.
Nic neříkám a vedu ho dál na ”mé” místo:„Už tam budeme,” oznamuji a prodírám se mezi větvemi.
„Konečně,” řeknu si a položím deku s jídlem na trávu.
Pozoruji ho. Pomalu si sedá na deku, pak vytáhne ubrousky, aby si očistil ruce.
„Vše dobrý?” zeptám se ho a vytáhnu ovoce a hlavně velký meloun.
„Vše OK,” odpoví.
Pozorujeme mraky pohybující se po obloze. Jeden mi připomíná zmrzlinářský vozík, ze kterého jsme si spolu kupovali zmrzlinu, další želvu, které jsme pomohli do moře.
Mraky plují oblohou jako o závod.
Znenadání zvedne od jahod hlavu k obloze, chvíli se kouká a pak se zeptá...
„A potopí se někdy?”

Eliška Hamplová, Gymnázium pod Svatou Horou