Fanatazaja

Seděla jsem u okna a sledovala zapadající slunce, přičemž jsem přemýšlela o událostech předchozích dnů. Ze začátku jsem vůbec netušila, jaké to všechno bude mít následky, než se to zvrtlo. Já teď sedím v bytě svých nových opatrovníků a nevím, co mám dělat dál.

Začalo to několik týdnů předtím. Bylo pondělí a já zrovna šla ze školní jídelny spokojená s dnešním obědem. Byly špagety s opravdovou omáčkou, ne z konzervy, ale domácí udělanou. Ta chuť byla poznat hned po prvním soustu. Obvykle v jídelně dělají samé „blafy“, že se to nedá jíst. Zřejmě kuchařkám někdo domluvil. Vsadila bych své kapesné, že to byla Mikešová, učitelka zeměpisu. Do dějin školy se zapsala svým výstupem před několika dny v pátek, kdy se naštvaně zvedla od stolu s jídlem a prohlásila, že ten „blaf“ jíst nebude a že si radši bude chodit domů vařit sama nebo si bude objednávat pizzu. Ten den se asi stal kuchařkám osudným. Jedna kuchařka, která se teprve zaučovala, to psychicky nezvládla a utekla, co nejdál mohla, jelikož na ni byly kladeny větší nároky, než sama zvládala. Ostatní kuchařky se jen naštvaly a stěžovaly si řediteli, že zde pracují už dvacet let a že se jim tohle ještě nestalo. Ten vydedukoval, že za to nejspíše mohla ta nová kuchařka, ale přeci jen je ponoukl, aby se trochu více snažily, že mu přišly stížnosti i od některých žáků. Musím podotknout, že většina lidí na škole se okamžitě přikrčila pod přísným pohledem hlavní kuchařky Principálové, jejíž hlas by dokázal spustit lavinu. Každopádně, jídlo se zlepšilo o sto procent a já právě kráčela domů. Prošla jsem parkem, přešla silnici, rozhlédla jsem se kolem, jestli neuvidím souseda, a přeběhla jsem trávník. Téměř automaticky jsem se otočila okolo zábradlí, na němž byly znát mé otisky ruky z každodenního otáčení, a vyndala klíče z postranní kapsy batohu. Vzala jsem ten nejtmavší klíč a chtěla jsem ho dát do klíčové dírky, zarazil mě však dopis, jenž byl zaseknut ve dveřní škvíře. Dopis byl jménem směrem ke dveřím, tak jsem pokračovala v otvírání dveří. Jako vždycky jsem se musela potýkat se zničeným klíčem a vkládala co největší sílu, abych jím vůbec otočila. Nakonec se mi povedlo dveře otevřít a dopis v klidu spadl na zem. Jméno bylo směrem k zemi, tak jsem se k dopisu ohnula, abych ho zvedla, přičemž jsem přemýšlela, komu asi bude patřit. Že bych jim ho strčila do schránky a nebo bych ho měla zpátky zaseknout do dveřní škvíry? Možná byl takhle dán schválně, aby si ho mohl dotyčný ihned vyzvednout. Nakonec zvítězila druhá možnost, samozřejmě, co by se dalo od melancholika čekat, že? Otočila jsem dopis a nemohla uvěřit vlastním očím. Na dopisu bylo napsáno mé jméno. Jenom mé jméno, žádná adresa ani směrovací číslo, a už vůbec ne známka. Jen mé jméno. LILIANA SVĚTLANOVÁ. Já vím je to pitomé jméno, ale bylo tam modré na bílém napsáno nakřiveným elegantním rukopisem.

Začala jsem se potit a srdce mi bušilo jako splašené. Co to má znamenat. To si ze mě někdo vystřelil? Jestli jo, tak to se jim fakt povedlo. Ale jestli ne, tak kdo by mi mohl psát? Leda tak Petra, moje kamarádka, ale ta má mnohem horší rukopis, že po ní přečtu sotva pár vět a že mi dá zabrat je rozluštit. Ale pořád to nevysvětluje, kdo by mi psal. Možná to bude nějaká výhrůžka, ale na mě nic nemají, takže to můžeme rovnou vyškrtnout. Nebo mi někdo píše nějaký hezký dopis, třeba je to pozvánka na rande od nějakého kluka, se kterým jsem se seznámila na lyžáku. Třeba vyzvídal u Petry, kde bydlím, a chce mě pozvat na rande. To je pravděpodobnější. I když nevím, jestli by jim Petra řekla, kde bydlím. Na to až příliš dodržuje soukromí a jen tak někomu cizímu by moji adresu nedala. A ještě k tomu, kdo by mě chtěl zvát na rande proboha? Mě! Ledaže by mi Petra chtěla domluvit rande. Já ji asi zastřelím!

Rychle jsem Vyběhla schody do druhého patra bytovky a trochu naštvaně jsem odemkla dveře našeho bytu. Doma jako obvykle nikdo nebyl. Vešla jsem do pokoje a odhodila jsem tašku do postýlky pro panenky, se kterou jsem si jako malá hrávala. Bohužel jsme ji neměli kam dát, tak posloužila jako místo pro můj batoh. Musím říct, je to lepší držák, než abych ji zasouvala pod stůl, jako to dělá bratr, nebo pokládala na zem někam do rohu.

V rychlosti jsem si došla na záchod a převlékla jsem se z kalhot a trika s dlouhým rukávem do legín a modrého trička s krátkým rukávem. Bylo značně vytahané a už mi trochu lezlo nahoru, ale patřilo mezi mé oblíbené. S lítostí jsem si vzpomněla na moje nejoblíbenější triko, které zůstalo u dědy. Bylo hnědé a dost volné, přesně jak to mám ráda. Nikdy nepochopím, jak můžou mít lidi rádi úzké věci, že se do nich sotva narvou. Vždyť v nich je skoro všechno vidět. Zkuste si v nich představit nějakou ženu s barokními tvary. Brrr. Příšerná představa, ještě když si na ní představím obličej naší zeměpisářky. Strašná ženská, to si z nás snad bůh udělal srandu, že ji ještě neposlal do důchodu. A ona chce na naší škole zůstat, dokud neodejde ředitel. Snad se to nikdy nestane. Na jeho místo by totiž nejpravděpodobněji nastoupila Hrudská. Učitelka fyziky a tělocviku. Učitelka, co vůbec neumí učit, v jejíchž hodinách děti často usínají, a jediné, co je dokáže probudit, jsou poznámky napsané na tabuli rychlostí blesku, které si musí povinně psát do sešitu. Ta žena se snad nikdy nezastaví. Už jen při chůzi ji sotva doháníme, a to si představte, jak mluví. Tahle škola je šílená. Jedna strašná učitelka vedle druhé. A Hrudská vůbec neumí jednat s lidmi, jak říká moje máma, jak by potom mohla ředitelovat? A kdo by s námi jezdil na lyžák a tím nás připravil o spousty chvilkových známostí? Vždy s námi jezdil ředitel a teď by měl jet někdo jiný? Ne, děkuji. Už tak se Hrudková vecpala snad na všechny akce, nehledě na to, že je to vlastně něco jako školní fotograf.

Vytrhla jsem se ze snění a šla jsem se usadit do obývacího pokoje, přičemž jsem upřeně sledovala obálku v mých rukou. Sedla jsem si na pohodlný gauč a složila jsem nohy pod sebe. Nastávající ticho jsem nemohla vydržet, tak jsem sáhla po ovladači, který ležel na malém stolku před gaučem, a zapnula jsem televizi. Na obrazovce pomalu vystoupil obraz programu čt2, na kterém jsem při snídani sledovala Dobré ráno.

Sice nic moc, ale lepší, než aby tu bylo totální ticho. Právě byla slyšet upoutávka na nějaký nový seriál, ale vnímala jsem ji jen na půl ucha.

Bylo mi tak jasné, že dopis nemůže být tak strašný, jak jsem si ze začátku myslela, ale pořád ve mně hlodal červíček pochybností. Roztrhla jsem obálku kapesním nožíkem, který se na stolku nacházel přímo na programu, a pomalu jsem vytáhla úhledně složený papír. Rozložila jsem ho, a jaké bylo moje překvapení, když jsem místo sáhodlouhého textu či jen několika vět našla jenom… pokračování příště. J

Adéla Hořejšová