Trest

pondělí 16. září 2002

Vešel do tmavé místnosti. Pokoušel se na zdi nahmatat vypínač. Když ho zmáčkl, nevěřil vlastním očím. Stála tam ona. Její zářivě modré, ledové oči ho propalovaly, byla tam, i když už měla být dávno po smrti. Bláznil. Nevěděl, co se děje. Co tu dělá? Vždyť ji sám zabil, těma rukama, které teď ani necítil. „Vidíš mě rád?" promluvila hlasem tak ledovým, a přitom křehkým, zasmála se nad jeho nechápavým a naprosto zmateným pohledem. Teď to byla ona, kdo si hrál, kdo ubližoval. A skvěle si to užívala. Chtěla ho roztrhat na kousky. Chtěla ho zničit.

Ohlédl se, ale dveře, kterými vešel, ani zeď, na které byl vypínač, tam nebyly, jenom bílý, prázdný prostor. Podíval se před sebe, pořád tam stála, ta, kterou zabil. Ta, která ho tak milovala. Ta, která mu tak věřila. Sama už ví, že ji využíval. Že ji nikdy nemiloval. A teď mu to chce vrátit. Chtěl začít utíkat, ale neměl kam. Všude byl jen ten nekonečný a prázdný prostor a ona. Znovu se na ni podíval. „Omlouvám se, prosím nech mě jít,“ řekl až vzlykavým, prosebným hlasem. „Myslíš si, že tě jen tak nechám odejít?“ znovu se rozezněl ten samý smích a ona se začala přibližovat. V ruce, kterou měla za zády, se jí zaleskl nůž. Šla k němu v zakrvácené bílé košili. Byla to jeho košile. Měla ji na sobě ten den, kdy ji zabil. Černé vlasy měla sepnuté a upravené do nejmenšího detailu stejně jako ten den… Dokonalá. Bez jediné chybičky. Jenom kvůli němu. Chtěla pro něj být dokonalá, ale on… Jen tak ji zabil… Už mu nebyla k užitku, tak se jí zbavil. Už byla nepotřebná… „Nech mě jít!“ znovu se ozval stejným bezradným tónem. Znovu ten smích, pořád se přibližovala, vlasy, které byly před chvílí upravené, byly nyní rozpuštěné a spadaly jí do obličeje a na ramena. Usmála se. Nebyl to její obvyklý úsměv, plný života a radosti, spíš zoufalý, bláznivý úsměv, ale kdo by se divil. Už neměl kam utéct. Dostala se moc blízko. Napřáhla ruku s nožem a…

pondělí 9. září 2002

Zazvonil budík a ona vstala. Konečně přišel ten den. Ten den, kdy bude ona ta dokonalá. Oblékla si jeho košili. Nalíčila se. Chtěla být krásná. Své havraní vlasy si upravila do úhledného, perfektního drdolu. Podívala se do zrcadla a usmála se. Byl to úsměv plný života a radosti. Ještě ani netušila, co se dnes stane. I přesto, že on už to měl v plánu dlouho. Zvuk zvonku se rozezněl jejím bytem, vzala si svoji tašku a sešla za ním. Sedla si k němu do auta a usmála se na něj. „Kam pojedeme?“ zeptala se. „Uvidíš,“ tak nějak ironicky se pousmál, nastartoval a rozjel se.

Po chvíli dorazili na místo. Byl to dost odlehlý domek, u lesa. Byla zmatená, nevěděla, proč tu je a co tu má v plánu dělat. Zavedl ji dovnitř a posadil do obývacího pokoje, který byl velmi luxusně zařízen, sladěn do červené a černé barvy. „Co tu děláme?” zeptala se a podívala se na něj sedícího vedle ní. „Víš,” zašeptal a naklonil se k ní, „už tě nepotřebuju,” šeptl a chytil ji za ruce a položil na postel. Okamžitě zbystřila a došlo jí, co se děje. Nemohla se bránit, byla proti němu moc slabá, a i kdyby se bránila, věděla, že by to jenom zhoršilo situaci. Zaklínil se nad ni a znovu se zasmál. „Seš tak naivní,” díval se jí do očí. „Opravdu sis myslela, že bych tě někdy mohl milovat? Nebo že by Tě někdy někdo miloval?” vysmíval se jí. „Seš blbá, “ zasmál se znovu a pohladil ji po tváři. Druhou rukoují rozpletl vlasy a zapletl se do nich. Ona ani nemukla, už věděla, co ji čeká, a ví, že kdyby se bránila, nijak by jí to nepomohlo, naopak, jenom zhoršilo. Zatáhl ji za vlasy do sedu, ruce, které stále držel, jí přesunul za záda. Pustil jí vlasy a vyndal si kapesní nůž. Ona už se s tím smířila, z očí jí stékaly slzy, nechtěla umřít, ale už neměla na vybranou. Neměla na vybranou, už když si k němu sedla to toho auta. Už když se s ním poprvé potkala. Kdyby jí to došlo! Ale to ještě nic nevěděla. Zasmála se. „Čemu se směješ, ty kurvo?!” zvýšil hlas a odjištěním pojistky nechal vymrštit nůž, který se lehce zaleskl v tlumeném světle. „Vlastní blbosti,” šeptla, i když věděla, že ji už neposlouchal. Přiložil jí nůž k hrdlu a chvíli po něm jenom přejížděl. Smál se, když vytekly první kapičky krve. Sledoval je, jak stékají po jejím krku a vsakují se do té košile. Víc přitlačil, až skoro prořízl tepnu, ale nechtěl jí to udělat tak lehké. Pořád se smál. Na ni přicházela závrať, ale on to nenechal jen tak. Chtěl, aby si svoje utrpení pořádně užila. Mohl ji okamžitě zabít, ale to by se tak nepobavil. Vyndal si z kapsy malou lahvičku. Vzal ji mezi prsty a ukázal jí ji. Byla v ní sůl. Pousmál se, pustil jí ruce, protože věděl, že už stejně není schopná žádného pohybu, hrubě jí vmáčkl hrstku soli do rány na krku. Ona se okamžitě probrala a začala sebou trhat na všechny strany a křičet bolestí, ale on ji vrazil pěstí, aby přestala. Přepadla na druhou stranu gauče a otupěla. Už chtěla umřít. Ale kvůli té soli v ráně nemohla ani omdlít, pořád ji to drželo vzhůru a toho chtěl docílit. Ta palčivá bolest, která propalovala celé její tělo. Znovu se zasmál a přetočil ji na záda, sledoval ji, jak jen bezmocně leží a třese se. Potom ji lehce pořezal na břichu, hrudníku. A pořád se smál. Rozřízl tu košili, aby měl lepší přístup ke kůži na jejím břichu. Aby neusnula. Pokaždé sebou trhla a křičela bolestí, ale po chvíli… Když už přestávala cítit jakoukoliv bolest, když se tomu naprosto podala, všiml si toho a rozhodl se to ukončit. Poslední rána byla do hrudníku a pak už nic, jen prázdno. Už nic neexistovalo a ona byla volná. Už ji nic nebolelo, netrápilo, všechno odešlo pryč a už tu nebyla. Jenom její prázdné, zničené tělo.

čtvrtek 19. září 2002

Pohřeb. Jaká to depresivní událost. Lidi pláčou. Zní smutná hudba. Ale proč? Zasloužil si to tenhle člověk vůbec? Ne. Rozhodně ne. Zabil ji. Ale to už se teď nikdo nedozví. „Sešli jsme se dnes, aby....,“ rozezní se hlas a všichni utichnou.

Aneta Vošmiková, 1. A