Útěk

Utíkala jsem, dostávala se ke konci s dechem, ale dusot nohou za mnou byl stále tak pravidelný jako na začátku. Proplétala jsem se zákrutami keříkového bludiště, které mi svými trny rozedíralo oblečení a na kůži zanechávalo šrámy.

Nechápala jsem, komu se ta obluda, která svým tvarem připomínala želvu nebo snad i lebku, může líbit. Ale proč ne, lidé mají roztodivný vkus, o tom jsem se mohla už mockrát přesvědčit. Mně ale zrovna tahle zahradní chlouba momentálně byla dost na obtíž – byla to moje jediná úniková cesta.

"Camillo!" zavolal za mnou Felix, snad už po dvanácté od chvíle, co jsem s křikem utekla z jeho domu a začala se proplétat bludištěm. Zděšeně jsem se ohlédla, protože jeho hlas zněl blíž než při jeho posledním zavolání. Prudce jsem zalapala po dechu, když jsem těsně za svými zády uviděla bledou paži, která se po mně natahovala, a tvář toho, komu patřila.

"Nech mě být!" zařvala jsem mu v odpověď, také asi už po dvanácté. Prudce jsem zvýšila rychlost, ačkoliv jsem ani nevěřila, že bych toho byla schopná. Od již zablácených conversek mi odletovalo stále více bláta. Srdce mi prudce bušilo zděšením, které se nijak nezmenšilo od chvíle, kdy jsem spatřila tu hrůzu.

Nikdy by mě nenapadlo, že to, že přijdete o pět minut dřív na schůzku, než bylo domluveno, vás může stát život. Ale v mém případě tomu tak opravdu je. Místo v 18.00 jsem se dostavila v 17.55.

"Camillo!" ozvalo se za mnou znova, a já opět zrychlila, ze vzpomínek na událost, která se stala teprve před deseti minutami, které mi ovšem připadaly jako věčnost, mě to ale nevytrhlo.

Vešla jsem po pečlivě vytesaných kamenných schodech ke vstupním dveřím, ke kterým ještě vedla krátká chodba, lemovaná bílými sloupy, držícími další patro majestátního sídla. Dveře se přede mnou otevřely samy, jako by snad měly snímač pohybu, který spustí automatické otevření – nevím, ale to není to hlavní.

Felix McKenzie byl podivín od začátku jeho působení na naší škole, všechny si držel od těla. Proto všechny nemálo překvapilo, že mě pozval na maturitní ples vyššího ročníku a potom i na další schůzky. Dnes jsem šla poprvé k němu domů.

Nikdo nevěděl o tom, že by měl nějaké příbuzné, ale všichni to očekávali vzhledem k tomu, jak měl veliký dům. Vešla jsem do něj, všude kolem mě pobíhalo služebnictvo, ale nikdo jiný zde nebyl.

O tom, že je něco špatně, mě měl přesvědčit pohled na rakev, která byla na nejvyšším stupínku v hale. Černá, vyřezávaná, očividně z nějakého těžkého dřeva na kamenném stolci. Její víko se pomalu odsunulo, když začaly veliké hodiny s gongem odbíjet šestou. Srdce se mi sevřelo strachy, na chvíli jsem přestala dýchat. Pomalu jsem postoupila k rakvi, poháněná zvědavostí. Když už jsem byla na vzdálenost paže od ní, když už jsem se jí mohla dotknout (což jsem samozřejmě zcela nelogicky měla v plánu), se v ní posadila osoba, v níž jsem okamžitě poznala Felixe. Otevřel oči a ohrnul rty. Z čelistí mu trčely dlouhé špičáky a oči mu zářily rudě. Připadala jsem si jako v béčkovém hororu. Stejná byla i moje reakce. S křikem jsem utekla a Felix se samozřejmě vydal za mnou.

Prudce jsem zamrkala, abych si tu vzpomínku vytřepala z hlavy a mohla se soustředit jenom na útěk. Bylo mi ale jasné, že nemám šanci. Utíkali jsme už dvacet minut, a ačkoliv na něj to evidentně nemělo žádný účiněk, mně už se podlamovaly nohy.

"Camillo!" ozvalo se za mnou, nyní už mnohem rozzuřenějším hlasem. Na zátylku jsem cítila jeho studený, mrtvolný dech. Najednou jsem se ocitla v objetí jeho paží.

"Mám tě," zavrčel mi zlověstně do ucha.

A já udělala to, co mi snad jen mohlo zkrátit utrpení.

Omdlela jsem...

Bára Bílá, Gymnázium pod Svatou Horou