Temné tajemství

Stála tam, všude okolo se rozpínala černočerná tma, jen v jejím nejbližším okolí opisoval kužel světla pravidelný jasný kruh. To napětí bylo nesnesitelné. Tělem jí proudila nezastavitelná vlna energie, do hlavy se valila krev. Mohla se soustředit jen na jedinou věc…

Gina seděla ve svém malém pokoji a přemýšlela. Nebylo to ani tak přemýšlení, spíš se snažila vybavit si mlhavou vzpomínku, jež se jí linula hlavou jako melodie poutavé písně, kterou nelze vymazat z podvědomí. Pamatovala si jen tu svazující a tíživou temnotu všude kolem a v zápětí zavytí nějakého mohutného, děsivého zvířete. Měla pocit, že čím víc si přála vybavit si detaily, tím víc se jí vzpomínka vytrácela z paměti. A i když jí srdce svíralo podivné nutkání, že by možná bylo lepší zapomenout, chtěla vědět, co se vlastně stalo.

Všechno to začalo jednoho sychravého, pošmourného čtvrtečního rána, které se na první pohled ničím nelišilo od ostatních dnů pracovního týdnu. Nelišilo se tím, že na svůj věk maličká černovlasá dívenka jako obvykle přeslechla svůj budík a zaspala, ani tím, že si zapomněla zabalit do kabelky snad polovinu věcí, co toho dne potřebovala do školy. Dokonce ani tvar jejích vlasů (který už pravidelně připomínal zamotaný chuchvalec čehosi velmi podobného klubku nití) se dnes nezměnil. Nálada však už bývala i lepší… Ve skutečnosti se cítila nejhůř od doby, co se nastěhovala sem. Když vás zradí nepřítel, bolí to, ale můžete se přes to přenést. Když vás ale zradí ten, komu nejvíc věříte, je to jako kdyby vzal vaše srdce, roztříštil ho na tisíc maličkých kousků a zahodil je. Někam daleko. Někam, kde je nikdo nikdy nenajde, aby je slepil dohromady. Necítila vášeň, vztek, zklamání, ani smutek. Necítila nic, byla prázdná. Bez toho, aby se soustředila na to, co si vlastně obléká, popadla kabelku a pospíchala na autobus. Na jídlo neměla ani pomyšlení. Mysl jí zaměstnávala jiná myšlenka. Jak jen se v něm mohla tak zmýlit? I když neznala Iana příliš dlouho (v podstatě se seznámili zhruba před dvěma týdny), měla vždy při pohledu na něj pocit jistoty a bezpečí. A on ji přitom jenom využíval! Fakt je, že jí vzhledem trochu připomínal upíra, měl totiž výrazně temné vlasy a kontrastně bledé zlatavé oči, obzvlášť nápadné za studeného nočního svitu měsíce a krev jí momentálně pil vydatně… Ale přiznání, že je upír, bylo to poslední, co by od něj teď čekala. Žije snad v laciném americkém seriálu?

Nezazlívala chlapci to, kým je, ve skutečnosti za to nemohl. Neodsuzovala ho jako jiní, naopak ho obdivovala za to, jak se s tím umí vyrovnat. Ale bylo správné pouštět si někoho jako je Ian vůbec k tělu?

Venku se dalo silně do deště a než Gina zamyšleně došla na zastávku, autobus už byl dávno pryč. Ještě ke všemu bude muset jít v tomhle nečase pěšky…

Až k příhodě s autobusovou zastávkou si dívka vzpomínala na všechno jasně, jako kdyby to prožila před malým okamžikem. Ale co se stalo potom, na to si nemohla zaboha vzpomenout. Vzpomínky jí záhadně zastírala jakási mlhavá váhavost. Soustředila se na pocity, které se jí vybavily naposledy…Vztek kvůli ujíždějícímu autobusu, následovaný surovostí zrychlenou chůzí pryč. Jak se jen dostat co nejrychleji do školy, linulo se jí hlavou.

Samozřejmě bude muset zabočit za touhle budovou, dříve tak proslulým sídlem městské rady zakladatelů, dnes spíše připomínající doupě hrůzy, což se v podstatě, jak už Gina od včerejší noci věděla, nelišilo příliš od skutečnosti, že tento dům, ačkoli na katastrálním úřadě uveden jako „neobydlený, určen k demolici“, byl stále domovem té největší havěti ve městě. Alespoň tedy jednou za měsíc. V noci. Za úplňku.

Měla chuť všechno někomu říct, prozradit to šílené, nadpřirozené tajemství, jež musela tísnivě uzamknout za poměrně upovídanými rty. Za normálních okolností by jí to nevadilo. Pro Iana by vydržela cokoli, nezáleželo by na velikosti nebo tíze toho, co nesmí říct. Pozastavila se u slova „normální“… Co to vůbec znamenalo? Žije už takovou dobu ve světě, o kterém by se nezdálo ani spisovatelům těch nejnepravděpodobnějších příběhů, že toto slovo už v podstatě nepatří do jejího slovníku. Normální okolnosti by to nebyly, ani kdyby jí nezlomil srdce, protože na Ianovi nebylo normální vůbec nic, od jeho hlubokých zlatavých očí měnících se co chvíli v krvelačné bulvy až po špičku toho proklatého chlupatého ocasu.

U rohu ulice, kde měla zabočit, ji zastavuje neznámý muž… Nebo je to snad chlapec? Nevidí mu do tváře, má na sobě černou mikinu s kapucou staženou hluboko přes čelo a černé kalhoty, už z dálky na ní působil děsivě. Neříká ani slovo, jen se těsně před ní zastaví a chytne ji pevně za předloktí. Chce se jí křičet, ale strachem nevydá ani hlásku. Cizinec nemůže být o moc starší než Ian, ale rozhodně není jeho druhu. Naučila se po čichu rozeznávat členy smečky, tenhle ale ani trochu nepřipomínal onu podivně kouzelnou, lákavou a přitom odpudivou vůni zároveň. Smrděl po krvi, pokud mohla hádat, po notné dávce krve.

Násilím ji strčil za roh, ke zmiňovanému starému domu. Bez váhání ji sunul za mohutný keř v zákoutí. Tušila, co přijde. Začala se snažit vymanit z pevného sevření, ale akorát jí ještě surověji demoloval ruku. Cítila, že kosti v blízkosti loktu začínají křupat. Pokud se dostanou až za keř, což bylo to nejhorší, co se mohlo stát, pošle ji do hluboké jámy, kde ji nečeká nic dobrého. Je to tajná chodba, která vede daleko pod zemský povrch, po desítky let, možná po staletí udržována, prohlubována a budována všemi schopnými potomky Ianova druhu. Vedla zhruba do hloubky podzemního metra, možná dál. Byla rozfázována do pater podle důležitosti. Jen pár metrů pod povrchem byly nouzové obytné pokoje, místnosti se zbraněmi, především dřevěnými kůly a železnými bodáky, a ostatními věcmi používanými dennodenně. O patro níž pak byl sklad všech možných stavebních materiálů a pomůcek a úplně dole byl sklad potravy. Ulovené potravy. A Gina přesně věděla, do jakého poschodí má přijít ona.

Začala ji znatelně bolet hlava. Mozek jakoby nechtěl, aby si vzpomněla. Ale ona si čím dál víc uvědomovala, že si vzpomenout musí. Záviselo na tom všechno. Zajímal ji především konec, ale musela se k němu dobrat postupně.

Házela s sebou, jak jen mohla, strach z příchozí jasné smrti jí dodával značnou sílu, panika přiostřovala smysly. Zakousla se monstru, které jí teď svíralo obě ruce, co nejsilněji do hrudi. To cizinec nečekal. Sevření náhle povolilo, Gina toho využila, odtáhla se a kopla ho co nejsilněji do břicha. Vymkla se z jeho sevření a utíkala pryč. Nemyslela na nic jiného, než na svůj holý život, o který se rozhodla za každou cenu bojovat. Utíkala, i když neměla ponětí kam. Nezáleželo na tom, prostě jen nemohla dopustit, aby ji kdokoli z jejich spolku dohnal. Zastavila se až u čajovny. Nemohla popadnout dech. Není divu, běžela dobrou hodinu. Ale proč ji podvědomí zavedlo právě sem? Vpadla dovnitř tak rychle, že málem vylomila starodávné dřevěné dveře. Nikdy předtím tu nebyla. Čajovna U Zastřené křišťálové koule sestávala v podstatě ze dvou propojených místností osvětlených několika nevelkými červenými blikajícími lampičkami rozestavěnými na zemi, okolo kterých se skupily a vrstvily na hromádkách velké rudé a zelené polštáře s protáhlými temnými stíny. Nikde nebyly žádné židle, křesla ani stolky. Gina se okouzleně posadila v tmavém koutě na jednu z nejbližších hromad pohodlných červených polštářů. Nikde nebyli žádní hosté ani obsluhující servírky. Vzduch zde byl podivně vydýchaní, ale příjemně vonící zároveň. Dívka pocítila vůni skořice a mysl jí náhle naplnil klid. Napjaté svaly povolily. Z úst se jí nevědomky vydral hluboký povzdech. Ten se rozlehl prázdným prostorem jako půlnoční zvony tichou nocí.

Na druhé straně místnosti se skřípavě otevřely dveře. V pruhu náhle rozlitého intenzivního světla se mihl stín shrbené postavy. Stejně nečekaně jako se objevila žlutá záře, zase zmizela. Postava se však přesunula do čajovny. Byl to starý muž s obrovským hrbem na zádech, s jedním okem vykulenějším a větším než to druhé a s několikrát rozseknutými a znovu sešitými rty, které, jak se blížil k Gině, protahoval do něčeho, co mělo zřejmě napodobovat vřelý úsměv.

„Budete si přát?“ zeptal se unaveným, zastřeným hlasem. „Co mi nabídnete?“ otázala se dívka dřív, než si odpověď mohla v hlavě rozmyslet. Ta věta jako by jí v mysli tanula od okamžiku, kdy vešla. „Záleží na tom, zda chcete pochopit, nebo zapomenout.“ „Přála bych si obojí.“ odpověděla bez rozmýšlení, i když neměla ponětí, o čem je řeč. Stařec kulhavě odešel a zmizel za dveřmi, za kterými se původně objevil.

Po chvíli přišla žena s dlouhými rovnými vlasy sahajícími až po pás. Bylo těžké přesně určit jejich barvu, protože zářily a odrážely odlesky z lampiček. Něco mezi měsíční stříbří, zlatou a místy zářivě rudou. Útlá postava přistoupila až úplně k dívce a posadila se proti ní. Kdyby chtěla, mohla ji pohladit po tváři, tak blízko seděla. Když se na ni teď Gina pozorně podívala, zjistila, že není tak stará, jak se z dálky zdálo. Byla to očividně ještě dívka, možná kolem dvaceti let. Měla obrovské černé oči, připomínající temná zákoutí šumícího lesa v noci.

„Řekla jsi, že nevíš, jestli chceš pochopit, nebo zapomenout,“ promluvila jakoby umírajícím opotřebovaným hlasem, „já ale vím, že tvé srdce chce pochopit a tvá mysl zapomenout. Nakonec budeš muset udělat obojí.“ odmlčela se. Dívka jen nepatrně pokynula hlavou. Její podvědomí jako by rozumělo všemu, o čem záhadná dívka s mladým tělem a hlasem stařeny mluví… Mladé tělo a hlas stařeny! Je to vědma, problesklo jí hlavou. Vědma, jejíž duše se převtělila do nového těla, protože to staré již opustilo tento svět. O takových stvořeních jí Ian vyprávěl. A pokud nelhal, tyto ženy mohly žít i tisíciletí. Jak stará asi je tahle? Proud myšlenek přehlušil starý hlas. „Ano, správně, vidím, že alespoň něco tě to vlkodlačí mládě naučilo.“ řekla s mírně úšklebným podtónem. Samozřejmě, umí číst myšlenky. A nejen to, umí je změnit.

„Nech mě ujasnit ti, proč se tě snaží zabít.“ Byla to tedy pravda, správně se domnívala, že ten cizinec ji chce strčit do jámy kvůli usmrcení. Najednou byla neskutečně ráda, že se jí podařilo utéct. „Nevybrala sis zrovna perfektního společníka, když ses dala dohromady s Ianem, to ti říkám rovnou. Větší chyba ovšem byla objevit jeho tajemství. Tím hůř vyprávět mu, že o něm víš. Vrchol všeho ovšem byl moment, kdy jsi ho nedokázala pochopit. Neodsuzovala jsi ho, ale zazlívala jsi mu, že ti o svém druhém já neřekl dříve. Věř mi, vlkodlaci, zvlášť začátečníci, kteří ještě na svou přeměnu nejsou zvyklí, se bojí, že budou vyzrazeni. A divila by ses, kolik lidí v tomhle městě by dalo nevím co za jedinou vlkodlačí hlavu. V podstatě nejde ani o hlavu, jako spíš o srst, ale to teď nechme stranou. Vlkodlaci jsou proto velmi nervózní. Ian se začal opravdu strachovat a bál se, že bys nevydržela a jeho tajemství někomu řekla, a proto se rozhodl, že o tobě a o tom, co víš, řekne zbytku smečky. Tehdy ti odbil zvon poslední okamžiky tvého života.“ přestala ustaraně mluvit. Bylo vidět, že je jí všechno líto, i když za nic z toho nemohla. Gina neměla daleko k slzám.

„Vůdce smečky na tebe najal lovce, se kterým jsi měla tu čest se potkat před pár okamžiky. Nerozmýšlej se, není času nazbyt. Je jediná možnost. Buď zabiješ lovce ty, nebo on tebe. Ale to je jen začátek.“ Vytahovala něco s brašny, kterou měla přehozenou přes rameno. Pistole! „Máš dva náboje. Víc ti dát nemůžu.“ Oči však říkaly: „Víc si nezasloužíš.“ „Teď jdi, kam tě povede podvědomí, a k večeru se střetnete. Buď připravená. S nikým o ničem nemluv. Jistá osoba se ti bude snažit vše rozmluvit, ale nesmíš se nechat svést z cesty, ani těmi, kdo jdou stejným směrem.“ S těmito slovy se vědma zvedala a otočila se k Gině zády. Dřív než si toho dívka stačila všimnout, postava zmizla za skřípajícími dveřmi.

Gina seděla upřeně v pokoji, zděšená z toho, co všechno se přihodilo v původně naprosto „normální“ školní den. Nemohla a ani nechtěla tomu uvěřit. Ať se snažila, jak chtěla, na to, co dělala celý den až do večera, si nemohla vzpomenout.

Večer však kráčela při chabém blikajícím svitu pouličních lamp potemnělou ulicí, která jí připadala děsivě neznámá a cizí. Při této vzpomínce jí přejel doslova mráz po zádech. Cítila, že lovec je blízko. A byla připravená bránit se jako nikdy předtím. Za opaskem kalhot měla schovanou pistoli se dvěma náboji, levá ruka nepřestávala žmoulat její rukojeť. Očima vyděšeně těkala ze stínu do stínu, ze tmy do tmy. Každičký šustot větru, zkřivení stébla trávy, pípnutí probuzeného ptáčete v ní vyvolalo šok. Tělo se vždy napřímilo, ruka užuž vytahovala zbraň. V tom se jí do cesty postavil někdo, koho nejenže neslyšela přicházet, ale ani nečekala, že by se ještě kdy objevil. Ian.

Postavil se jí rozhodně do cesty s výrazem jistoty, ale zároveň prosby, provinění. „Ty víš, že tohle nezvládneš, Gi!“ šeptal. „Aspoň se o to pokusím. Nebudu zbabělec, který se vzdá hned na začátku, jako někdo.“ A dala jasně najevo, koho tím myslí. „Kdybys o tom tak nemluvila, nic by se nestalo.“ řekl bez barvy hlasu, jako mrtvý. Něco tady nehrálo. Postoupila dopředu, až byla těsně u něj, Ian se ani nepohnul. Už se skoro dotýkala jeho ruky, každou chvíli do něj vrazí, ale nic neudělal. Pokračovala, nezastavovala se, zavřela oči. Nic necítila. Žádný náraz. Když je otevřela, přízrak byl pryč. To byla ta zmiňovaná „určitá osoba“, o které mluvila vědma! Jistě jen vůdcovo chytré opatření, jak ji přimět vzdát se a neriskovat krk člena smečky.

Teď však zaslechla opravdové kroky. Hlas ji prozradil. Lovec se blížil. Nemá cenu dál se skrývat, vstoupí těsně pod svítící lampu, ruku v pevném stisku. Cizinec se míhá mezi kmeny mladých buků. Má v ruce nůž. Dívka cítí, že konec je blízko. Stojí tam, všude okolo se rozpíná černočerná tma, jen v jejím nejbližším okolí opisuje kužel světla pravidelný jasný kruh. To napětí je nesnesitelné. Tělem jí proudí nezastavitelná vlna energie, do hlavy se valí krev. Může se soustředit jen na jedinou věc… Slyší zavytí, je úplněk.

Marie Soukupová, Gymnázium pod Svatou Horou