Slzy ve Věčném městě

S projektem Erasmus + jsme se vydali na poslední setkání s našimi zahraničními partnery, tentokrát do města měst - do Říma. Na letišti nás uvítalo nejen sluníčko, ale i stejně tak rozzářené tváře našich hostitelů.

První den jsme strávili každý po svém, půlka odpočívala na kolech při projížďce po kouzelné Via Appia a zbytek podstoupil náročné válení se na pláži. Do moře se sice nikdo neodvážil, ale koupání ve slunečních paprscích bohatě stačilo.

V pondělí jsme Itálii opustili a zavítali jsme do její sousední země, stačilo nám k tomu jet pár stanic metrem, tím státem byl totiž Vatikán. Nádhera Svatopetrského náměstí a samotného chrámu sv. Petra nám doslova vyrazila dech. Nesměla chybět ani prohlídka Vatikánských muzeí, nejrozsáhlejších uměleckých sbírek světa. K vidění byly například Rafaelovy pokoje a samozřejmě Sixtinská kaple.

Následujícího dne jsme navštívili partnerskou školu, kde nás mimo jiné čekaly lekce italštiny. V tento den se také potvrdilo to, že Erasmus + otevírá všechny dveře, jelikož jsme jako první delegace vůbec směli prozkoumat zatím nedokončené konferenční centrum Nuvola („Mrak“) - ten název je naprosto vystihující, vevnitř se opravdu vznáší gigantický oblak, ve kterém jsou další místnosti. Tato stavba je důkazem toho, že Řím je město nejen minulosti, ale i budoucnosti. Dalším bodem programu byl „lov fotek“, při kterém jsme poznali čtvrť EUR, ve které naši partneři bydlí.

Ve středu jsme se řídili myšlenkou antických učenců zvanou kalokagathia, podle té se má rozvíjet nejen duch, nýbrž i hmota, a tak jsme se zúčastnili orientačního běhu v pohádkovém Římském parku.

Čtvrtek byl dnem nejnáročnějším, avšak zároveň nejbohatším, co se památek týče, čekalo nás totiž samotné centrum Říma. Při procházce po Foru Romanu na nás dýchala magičnost antických časů a při vstupu do Colossea se nám všem podlomila kolena pod jeho obrovitostí. Naše duše však nejvíce ohromila Fontána di Trevi, ta bezchybná krása, podlehli jsme jejímu kouzlu a hodili si tam penízek pro štěstí, i když si myslím, že to bylo zbytečné, vždyť co by si kdo mohl přát víc, než tento klenot spatřit. Nevynechali jsme ani Španělské schody na Piazza di Spagna, Pantheon či Piazza Navona. Všechno jsou to místa krásná a romantická, která dělají Řím Římem.

Jako byl čtvrtek náročný fyzicky, tak pátek nás zdolal po stránce citové. Byl posledním dnem, který jsme strávili všichni pohromadě. Dopoledne jsme si užívali klidu parku u Piazza del Poppolo a pokračovali jsme ve studiu jazyka italského. Odpoledne jsme na závěrečné konferenci prezentovali průvodce po našich domovských městech a večer následoval závěrečný večírek. Zhlédli jsme videa s fotkami, které shrnovaly celé dva společné roky. Při tom i ty nejtvrdší kameny roztály a slzy tekly proudem. Po večeři a tancování přišlo to nejhorší - museli jsme se rozloučit. Někoho jsme znali už dva roky, někoho pouze týden, ale se všemi jsme si vytvořili velice silné citové pouto, které ani vzdálenost mezi námi nedokáže porušit. Slíbili jsme si, že tohle není „sbohem“, že je to pouze „na brzkou shledanou“. Díky těmto lidem víme, že naším domovem už není pouze Česká republika, ale celá Evropa. V každé zemi jsme nechali kousek sebe a oni zase u nás. Tato přátelství jsou něčím, co nám nikdy nikdo nevezme. Klasik se mýlí, ne ve víně, avšak v přátelství je pravda.

M. Němcová, 5. A